Na českou filmovou scénu vlétla jako tornádo. Najednou jí bylo všude plno a to stále platí. VICA KEREKES (35) platí za jednu z nejvíce obsazovaných hereček. Nejen kvůli hereckému umění, ale samozřejmě i kvůli tomu, jak vypadá.

Pamatujete si kolik celovečerních filmů jste za svůj život natočila?
Vůbec! Já zapomínám, co bylo včera. Nevím, ale myslím si, že už to bude 40. Ale jestli chcete úplně přesné číslo, tak vám dám kontakt na moji maminku, protože ona je neskutečně laskavá a vždy všechno zapisuje – jméno postavy, jméno režiséra, kde se to natáčelo. Mám prostě osobní kronikářku. Moje maminka je úžasná, taková partyzánka. Zavolá všem v okolí a chodí s nimi na moje filmy do kina.

Zaznamenáváte na sobě pokrok v herectví? Když se díváte na svůj film, hodnotíte svůj výkon zpětně a říkáte si, že dnes byste to zahrála trošku jinak?
Dívám se na svoje filmy a chci vědět, jak to dopadlo a vypadá. Samozřejmě mám různé pocity z natáčení, ale potom ta finální verze může vypadat úplně odlišně. Nejsem ten typ, který se dívá a kontroluje sebe po každém záběru. Na place věřím režisérovi. Jsem velice ráda, když vidím film, který jsem natočila například před 5 lety a řeknu si; “Tyjo, stále tomu věřím a stále s tím souhlasím!”. Když se dívám poprvé na svůj film, mám vždy “knedlík v krku”. A naprosto nejhorší je, když ten film vidím až na premiéře. To nevnímám vůbec nic.

Tenkrát v ráji uvidíte poprvé na premiéře?
Pokud mi to nikdo nepustí dříve, tak asi ano. Ale vlastně nevím, jestli budu mít odvahu se dívat. Možná si sama půjdu sednout do kina, protože to má úplně jiný feeling.

Vy byste šla a koupila si lístek do kina na svůj film?
Ano! Řekla bych; “Dobrý den, prosím jeden lístek na tu Kerekesovou.”

Proč si myslíte, že jste se prosadila v České republice? Věříte, že je to náhoda?
To jsou věci, o kterých se stydím mluvit. To je vždy subjektivní pohled. Možná je to proto, že jsem to neměla v plánu. Na začátku ano, to jsem byla taková křečovitá. Měla jsem ambice – Čechy, Slovensko, Maďarsko. A čím víc jsem na to myslela, nešlo to. A když jsem si řekla, že budu hodně pracovitá a budu se odevzdávat, tak to nějak dopadne. Dobře se cítím na castingu, mám radost, když mě někdo někam pozve. Dávám do práce všechno a moc nepřemýšlím, nemám zábrany a jedu v plném nasazení. A to je asi to, co lidi oslovuje. A nebo možná moje smíchaná maďarská a slovenská krev. Myslím, si že když pracuji, je to přirozené. Občas si pokládám otázku, jestli je to dobře, že jsem herečka. Když jsem natáčela Tenkrát v ráji, bylo to pro mě tak samozřejmé! Já jsem vyrostla v přírodě, miluju hory. Cítila jsem se jako doma, ve své kůži. Tyto momenty mi potvrzují, že jsem zvolila dobře.

Jaká byla vaše první reakce, když jste dozvěděla, že hlavní roli ve filmu Tenkrát v ráji hraje Vavřinec Hradilek?
Já jsem ho nejdříve nepoznala, protože se moc dobře neorientuji ve sportovním prostředí. Ale už je to lepší díky mému milému příteli, který je sportovec tělem i duší. Nevěděla jsem, kdo je Vávra a tak jsem si ho musela vygooglovat a řekla jsem si; “Hmmmmmm, už vím”. Když jsem jela na první kamerovky, aby zjistili, jestli to mezi námi funguje a je tam ta chemie, věděla jsem, kdo na mě bude čekat. Musím se přiznat, že se mi to líbilo. Oživilo mě to. Nebudu se přetvařovat, protože je logické, že je rozdíl pracovat s profesionálním a ostříleným hercem, protože ví, co to je natáčet a cítí se v tom prostředí lépe. Ale já jsem byla vzrušená z toho, že mi Vávra dodá jiné věci, že mě vykolejí z herecké rutiny a přijde něco nového a nebo pravdivějšího.

Překvapil vás něčím?
Ano! Vůbec nebyl nervózní! Přišel mi tak v pohodě ve všech situacích. Říkala jsem si, že to je neuvěřitelné. Možná jsme byli na sebe správně napojení. Podařilo se nám vycházet jeden z druhého. Jen párkrát mi řekl, jestli si to nepůjdeme zkusit. A já jsem mu řekla, že není třeba, že to necháme tak a ono to bude super. A bylo! Neměla jsem pocit, že bych ho měla nějak vést a říkat, co by měl a neměl dělat.

Takže vám dával režisér často volnou ruku a možnost improvizovat?
Práce byla úplně volná a příjemná. Pan režisér Peter Pálka si s námi vždy sedl, projeli jsme scénu, vysvětlili si postup a upevnili si ten “hrubý základ”. Pak jsme šli “do ringu” a tam to šlo samo. Vávra má vedle sebe skvělou Claudii Vašekovou, která s ním před tím pracovala na textech. Ani na minutku jsem se nestresovala. On je charismatický. Viděla jsem nějaké záběry a myslím si, že on je opravdu tak jedinečně charismatický, že to kamera snímá.

Film se natáčel v extrémních podmínkách. Co bylo pro vás těžké? Vnímala jste to jako náročné natáčení?
To bylo tak dobrodružné, že to ani neumím popsat. Byl to pro mě veliký dar. Mám ráda dobové filmy, přírodu, skály, Vysoké Tatry a nemohla jsem uvěřit, že je život ke mně tak štědrý a dal mi tuto příležitost. Mám raději, když jsou podmínky extrémnější a nejsem hýčkaná. Měla jsem perfektní servis a péči. Všichni mi pomáhali, byla jsem teple oblečená pod kostýmem a dávali na mě velký pozor. Horolezci vždy vše připravili a vyzkoušeli dopředu a já jsem šla až k hotovému. Úžasné je, že se nám podařilo natočit film, který je plný pravých horolezeckých scén. Žádné triky a fikce. Musela opravdu vylézt 50 metrů a potom skočit do prostoru, abych byla na hraně skály a pak znovu lézt. Měli jsme dva dny přípravy a trénování lezení. Dohromady asi 6 hodin s profesionálem. Chodím na turistiku, byla jsem jednou nebo dvakrát na umělé stěně a tak jsem si říkala, že výšky pro mě nebudou problém. Ale na místě to nebylo vůbec lehké. Někdy jsem ani nevěděla, kde se mám chytnout. Poprvé když jsem byla v takové výšce, tak jsem půlhodiny jen seděla, nechtěla jsem se pohnout, všichni na mě čekali a já jsem měla strach. V životě jsem se tak nebála. Dívali se na mě místní turisti jako na nějakou atrakci. Po nějaké době jsem se odhodlala skočit a nechtějte vědět, jaká slova jsem ze sebe křičela. I teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Užívám si věci, které mě nutí překonat samu sebe. Takové natáčení je lepší než sedět v kavárně a vést nějaký dialog. Název filmu není přehnaná myšlenka, opravdu to bylo Tenkrát v ráji.

Film je plný emocí. Jak to působilo na vás?
Natáčeli jsme spoustu vypjatých scén. Stříleli na nás, bili jsme se a hádali. Bylo to náročné na psychiku. Velice mě potěšilo, jak se můj kolega pan Budař připravoval na scény. On se se mnou o tom bavil, neměl u sebe telefon, jak někteří jiní kolegové, co jsem kdy na různých natáčeních zažila. I pan Etzler, i Vávra byli perfektní. Uměli jsme si navodit tu atmosféru ještě před klapkou. Všichni se soustředili na maximální výkon. Nezažívám to mnohokrát.

Co vy a sport? Věnujete se něčemu aktivně?
Občas přemýšlím, že bych byla kaskadérkou. (smích) Nejsem striktní, miluji jídlo, mám ráda, když se setkávám s přáteli a vaříme. Jednou jsem fotila ve Francii a tam mi řekli, že kdyby mě viděly francouzské herečky, jak tady jím croissanty, tak by odpadly, jak žiješ! Na malou chvilku jsem se zastyděla, ale pak jsem si řekla, že já právě hraji pravdivou ženu a nemůžu se stresovat, jestli mám kilo navíc a odpírat si tyhle fajn věci prostě nebudu. Nebyla bych to já, byla bych svázaná.

Nikdy jste se netrápila, když jste zjistila, že máte o nějaké kilo navíc?
Zjistila jsem, že když se mi v životě přihodí něco těžkého, tak moc nejím, ale paradoxně mi jde váha nahoru. Tělo si prostě řekne… U mě fungují emoce. Vidím to ve filmech na sobě. Přesně vím, jestli jsem tehdy byla šťastná nebo ne. Hraji ženy ze života, tam jsou různé typy a já jsem taková a jiná nebudu.

Co si myslíte o plastických operacích? Poslední dobou přibývá více hereček, které je podstupují. Přemýšlela jste taky o nějaké?
Já bych chtěla mít takovou odvahu a doufám, že ji budu mít, že nikdy nepůjdu. Pokud někdo opravdu trpí, tak ať jde. Ale vždyť to vidíme, jak se ti lidé mění, když vyjdou z operačního sálu. Je to spíše vtipné. A smutné je, že lidé tím ztrácí svůj charakter. Já doufám, že to duševně zvládnu. Podívejte se na paní Vášáryovou, která stárne s naprostou grácií. Já se přiznávám, že chodím na masáže, odličuji se ráno i večer, piji zelený čaj, jím hroznové víno v tabletkách a vitamin C. Ráno, když se podívám do zrcadla, tak se pohladím a řeknu si, že děkuji, že mi tělo tak slouží a ať mi řekne, když bude něco potřebovat. Mám prostě dobrý vztah sama se sebou. Když jdu na natáčení a chtějí mi dát makeup, tak to nenávidím. Mám pocit, že mám masku a jsem nesvá.

Jak podle vás vypadá femme fatale?
Nemyslím si, že dnes to je jinak. Femme fatale je asi uměle vytvořené. Mně se líbí, že dnes jsou herečky normální a jdou do obchodu v džínách. Dříve lidi neměli možnost je vidět bez makeupu. Měly vždy úžasné vlasy a šaty. Když se na to podíváme hlouběji, tak femme fatale je žena, která je sama se sebou spokojená. Je v souladu sama se sebou, využívá ženskou, mužskou i dětskou energii. Když je umíme používat, jsme v harmonii a pak to každý vidí a vnímá. Musíme se o sebe starat, ale hlavně se dobře cítit. Z Adele vyzařuje taková sexualita a přitom nemá 50 kilo. Není to o tom, že se někdo stará o sebe 24 hodin denně. Femme fatale je hravá.

Setkala jste se s nějakým dotěrným fanouškem?
Ne. Já mám opravdu štěstí. Když už byl někdo trošku přes čáru, tak jsem využila svoje zbraně a přistoupila jsem k tomu vždy pozitivně a pomohlo to. Na začátku jsem četla různé komentáře a někdy mě to zranilo, ale musíte to pustit pryč. Nemá cenu se tím zabývat.

Četla jste nějaké materiály o spisovatelce Vlastně Štáflové, kterou představujete ve filmu Tenkrát v ráji?
Se scénáristou a producentem Pepou Urbanem jsem se o tom dost bavila. Hledala jsem, ale na internetu toho moc není. Ale ano, studovala jsem jiné materiály. Trošku mě překvapilo, jak jsou její díla takové naivní.

Vadí vám, když si scénáristi pohrají s osudem a příběhem a upraví si skutečnost podle sebe?
Je to jejich dílo. Mohou si dělat, co chtějí. Přeci nikdo nikdy neví, jak to přesně bylo. Já si myslím, že je důležité v divákovi vzbudit otázky.

Představte si, že je venku ošklivo, máte volno a chcete zůstat pod dekou u televize. Jaký film si pustíte?
Já mám ráda všechno, kromě sci-fi. Pustila bych si asi životopisný film, občas se i ráda bojím, takže se divám i na horory. Naposledy jsem viděla Kdo se bojí Virginie Woolfové? Už jsem to ale viděla asi pětkrát. A tady taky nevíte, jestli to tak bylo… Tenkrát v ráji je také inspirovaný skutečnou událostí a asi se najdou někteří, kteří budou kritizovat, že to takto nebylo. Je to “pohádka”, tak se to musí vnímat.

Film nebo knížka?
Knížka. Když cestuji několik hodin, tak mám s sebou velkou tašku, která je plná knih. Nečtu však dobrodružné romány, protože to pak spojuji se svojí profesí. Čtu v češtině, maďarštině a slovenštině.

Váš mateřský jazyk je tedy který?
Určitě maďarština. Mám všechny školy, pouze Vysokou školu Muzických umění jsem studovala na Slovensku.

Foto: film Tenkrát v ráji