Je to jako pohádka o klukovi z Brna, který za velkou louží ke štěstí přišel. Ondřej Pivec hraje na Hammondovy varhany tak, jako asi nikdo další na světě. Umí to na další klávesové nástroje, zpívá, je producentem i skladatelem. Doma má cenu Garmmy za desku s jazzovou hvězdou Gregory Porterem. Není to ale náhoda. K talentu totiž musel přidat obrovskou dávku dřiny, ale i sebekázně a vůle.

Když před hudebníky řeknete jméno Ondřej Pivec, zvážní. Snad ani ne proto, že by je polila bázlivá hrůza, ale dobře vědí, o kom je řeč. Respekt je na místě právem. Pivec se vypracoval v absolutní špičku a i když jeho umění bylo už v České republice oceněno dvěma cenami Anděl, opravdu velké jméno si získal až za mořem. Více než deset let žije v New Yorku, kde se toužil stát kostelním hráčem na varhany. Ke splnění svého snu měl velmi blízko, ale osud si to zřejmě nepřál.

V roce 2013 mi zavolal ředitel Struny podzimu Marek Vrabec a lákal ho na hraní s v té době ještě nepříliš známým Gregory Porterem. Obě strany váhaly, do rizika se nikomu nechtělo. Koncert však nakonec proběhl a vznikl z toho pracovní vztah, jakých se rodí jen málo. Natáčení desky Liquid Spirit na Manhattanu o pár měsíců později už bylo i s Pivcovou účastí, Porterova kapela si ho pozvala. „Doufal jsem, že bych si tam mohl zahrát. Nestalo se, i tak to pro mě ale bylo velmi inspirativní. Zahrál jsem si pak na dalším albu Take Me to The Alley,“ vzpomíná Pivec.

Kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby ho již zmíněný osud nezavál do USA. Možná by zůstal v České republice, zvykl si na poklepávání po ramenou a dnes by po něm neštěkl ani pes. A třeba by to bylo úplně jinak. To už se dnes určitě nedozvíme. „Amerika mě naučila dělat věci pořádně. Když něčemu nedáte úplně vše, přijde někdo jiný a prostě vás nahradí. Tak to tam chodí.“ Sen o hraní v kostele se rozplynul. Pivec však začal žít sen jiný. A vypadá to, že se z něj jen tak neprobudí. A to je dobře.

Foto: Claudia Hunter a Simon Engelbert