Každý má někdy potřebu protestovat. Proti drahému chlebu, špatné kvalitě vody nebo třeba politikům. Málokdo se však sebere a řekne své názory veřejně. Raději si počká, až to udělá někdo za něj. DOMINIKA MYSLIVCOVÁ (21) svým protestsongem Změnu tu my nechcem nabídla veřejnosti velkou službu.

Postavila se a jasně řekla, co cítí a co chce dělat. Nebála se vyslovit názor, že nechce v zemi neprověřené uprchlíky, že nechce, aby její děti musely chodit do mešit nebo zahalené až po uši. Chce pro ně, stejně jako pro všechny lidi této země, růžovou budoucnost. „Cítila jsem, že to musí ze mě ven. Už toho bylo moc,“ přikyvuje Myslivcová. Nazpívala tedy singl Změnu tu my nechcem a rozhodla se kandidovat do zastupitelstva Moravskoslezského kraje jako nezávislá za hnutí Úsvit.

O tom, že se trefila do myšlení veřejnosti svědčí i fakt, že písnička na youtube za dva týdny od zveřejnění nasbírala čtvrt milionů shlédnutí. To je hodně slušná porce. „Nechci jen koukat a potichu si někde nadávat pod vousy. Nejsem žádná rasistka, jen chci, aby se lidé, kteří do naší země přijdou, chovali podle našich zákonů a pravidel.“

Není samozřejmě jediná, kdo přišel s myšlenkou protestsongu. Olivie Žižková a její Evropo, dýchej je spíš než píseň zbraň hromadného ničení. Jestli tím tato dáma myslela, že svým zpěvem vyžene uprchlíky z Česka, je to velmi povedený počin.

A když zabrousíme mezi mužské interprety, asi nejzajímavější je Arab od Jarka Nohavici. „Arab mi šahá na babu, já mu snad oči vydlabu, zabiju toho barabu, Alibabu, ze Sýrie,“ zpívá se v něm mimo jiné. Trefné, ale možná až příliš drsné a útočné. Jako poslední se přidal Vilém Čok s písní Zástupy zástupů. Jeho fanoušci jsou z toho však dost rozpačití a mají pocit, že se jejich miláček zbláznil.

Foto: archiv